Duchovní bojovník

Našel jsem jednu velice pěknou definici toho, co to znamená býti duchovním bojovníkem.

Býti duchovním bojovníkem je životní závazek. Znamená to, zavázat se disciplinovanosti, studiu a dlouhému tréninku i za cenu toho, že musíte občas obětovat své pohodlí. Býti duchovním bojovníkem také znamená chápat své principy a nebýt s těmito principy v rozporu. Snadněji se to vše říká než dělá.

(V originále: “Being a „Spiritual warrior“ means a life commitment. It means the embrace of discipline, study and long intense training sometimes at the sacrifice of comfort and convenience. Being a Spiritual warrior also means understanding your principles and not compromising them. It is easier said than done.”).

Podíváme se více do hloubky této problematiky…

Být duchovním bojovníkem by mělo být skutečně závazkem na celý život. Zavazujeme se sami sobě. Zavazujeme se býti svým nejlepším možným já. Zavazujeme se být „dokonalými“, avšak ne ve smyslu chyb. Dokonalost v tomto případě neznamená bezchybnost. Dokonalost v tomto případě znamená shodu našeho ideálního („vysněného“) já s naším skutečným já. Pak je snahou být v této shodě po většinu času (ideálně stále). Důležité je nastavit si své ideální já takovým způsobem, aby této „dokonalosti“ (shody) bylo reálné dosáhnout. Tady spousta lidí naráží a představa jejich ideálního já se stavá nerealizovatelnou, což má pak za následek frustraci, tedy zklamání nad sebou samým.

Abychom mohli této shody („dokonalosti“) dosáhnout, je zapotřebí mít jasno v tom, kým chceme být, resp. jakým člověkem. Je potřeba vědět, kým chcete být VY a ne jakým vás chtějí ostatní, abyste byli. Musíte se naučit naslouchat sami sobě a vytvořit si obraz svého ideálního („dokonalého“) já. Pamatujte, že jste se narodili proto, abyste byli vy šťastní a ne proto, abyste dělali druhé šťatsnými. Nikdy neuděláte druhé skutečně šťastnými, pokud nejdřívě nebudete šťatsní vy sami.

Prvním předpokladem pro vytvoření tohoto obrazu je pochopit podstatu bytí (nejedná se zde o ultimátní pravdu, ale o „pravdu“, jak ji vnímám já, pravdu, která mi pomáhá najít řád ve světě kolem mě). Osobně věřím tomu, že na této planetě jsme proto, abychom žili. A není tím myšleno sledování telenovel v televizi, ale zkoušení různých věcí, činností, nabývání zkušeností. Líbí se mi následující rčení, které zní:

Nejsme lidské bytosti s duchovní zkušeností, ale duchovní bytosti s lidskou zkušeností.

Součástí tohoto procesu získávání zkušeností je učení a vývoj a přirozenou součástí učení a vývoje je dělání chyb. Drtivá většina z nás má v hlavě zafixováno, že chyby jsou něco negativního. Ovšem není tomu tak. Chyby nejsou ani špatné ani dobré. A pokud chcete skutečně chyby posuzovat, pak jsou spíše pozitivní než negativní. Chyba samotná není zasádní, zásadní je fakt, zda jsme schopni chybu pochopit a poučit se z ní. Chybovat je lidské a chybami se učíme. Chyba není nikdy krokem zpět, jak si často myslíme, ale krokem vpřed. Chyba vám říká „tudy cesta nevede“. Prozkoumali jsme jednu z tisíce (nekonečna) možných cest a vyloučili jsme možnost jít právě touto cestou. Občas se nám podaří trefit cestu napoprvé, ale ve většině (99,999999999%) případů netrefíme a následně zkusíme cestu jinou. Hlubokou pravdu v sobě nesou slova Thomasa Edisona, který musel provést 10 000 pokusů než se mu podařilo vyrobit žárovku (která navíc neměla životnost delší než 13 a půl hodiny).

Neselhal jsem 10 000 krát. Našel jsem 10 000 způsobů, které nefungují.

A zde leží tajemství (ne)úspěchu, kdy naší největší slabostí je, že se snadno vzdáváme. Nejjistější způsob jak uspět je, se pokusit vždy znova, když nám něco nevyjde (opět slova Thomase Edisona).

Nebojme se a zkoušejme. Chyby vítejme s otevřenou náručí (ovšem za předpokladu, že se z nich poučujeme). Jsou součástí bytí, nabývání životních zkušeností. Kdo nic nezkusí, nic nepokazí a taky se ani nepohne z místa. Představte si, kdybybchom tak jak přistupujem ke spoustě věcí  v našem životě, co se nám nezdaří, přistupovali už v dětství k činnostem jako je chůze. Představte si, kdybyste se měli učit chodit a hned po prvním pokusu, kdy spadnete, tuto snahu vzdali. Kdyby tomu tak bylo, tak dnes každý člověk chodí po čtyřech.

Jakmile si budeme utvářet obraz vašeho ideálního já, berme v potaz a přijímejme své chyby. Mimochodem je to nesmírně osvobozující. Říct si „ano, přiznávám, pokazil jsem to“.

Je důležité, řekl bych klíčové, milovat se v první řadě takoví jací jsme. Naučit se milovat nejen to dobré v nás, nejen naše předsnoti, ale stejně tak i naše nedostatky, naše chyby.

Jakožto duchovní bojovníci se budeme velice často potýkat s naším egem. To je ten hlas v naší hlavě. To je ten hlas, co nám říká:

„Nemám na to, to nedokážu.“

„Dneska není počasí na běh. Nemá cenu ani vylézat z domu.“

„Beztak to udělal naschvál.“

Tento hlas nejsme my, ale bývají to naši rodiče, učitelé ze školy, přátelé, lidé z okolí, moderátoři z televize nebo kdokoli jiný. Nejsme to my. Nenechme si od toho hlasu poroučet. My sami se rozhodujme za sebe. Když ten hlas řekne „to nemá cenu“, my si řekneme „to má cenu“. Když řekne „na to nemám“, my řekneme „ale mám“. Když se naučíme vzdorovat tomu hlasu v případech, kdy se nás snaží odradit od něčeho, o čem jste v hloubi své duše přesvědčeni, že bychom měli udělat a naučíme se jít si za tím, co skutečně chceme, tak po čase ten hlas utichne nebo nás naopak začne podporovat. Poté jdeme životem s tou svou vizí, kdy objevujeme, zkoušíme, děláme chyby, poučujeme se, děláme věci lépe a postupně získáváme to, co chceme a stáváme se tím, kým chceme být. Je ovšem potřeba mít ty sny a vize. Jít za nimi a růst, vyvíjet se. Pokud to tak neučiníme, hřešíme. Hřešíme sami proti sobě. Zabíjíme své já. Začínáme být frustrovaní a stáváme se nakonec jedním z mnoha, co zapadne do šedi průměru a obyčejnosti. Další nenaplněná bytost, co rezignovala na svůj život a své sny.

Každý jsme originál, každý jsme unikát, každý jsme se narodili s cílem něco jedinečného světu přinést. Je potřeba hledat a nalézat. Pokud nevíte, co chcete, co hledáte, prostě jen jděme a zkoumejme, zkoušejme. Život nás nasměruje správným směrem. Jen nestůjme na místě a neztrácejme čas. Ten už nevrátíme.

Teď následuje otázka. Máme na to být duchovními bojovníky? Jistěže máme. Stačí jen chtít. Zavažme se býti duchovním bojovníkem. Pokud se zavážeme jím být, tak se zavazujeme býti člověkem, který miluje sám sebe takového, jaký je teď a hodlá být lepší každý následující den než den předešlý. Duchovní bojovník se přijímá takový jaký je a svůj současný stav pouze vnímá jako situaci vychozí a nikoli konečnou. Mějme své vize, své sny a jděme si za nimi. Cestou za jejich realizací odpouštějme ostatním a především sobě, jelikož chybovat je lidské. Snažme se nesoudit, nepomlouvat a neodsuzovat. Snažme se pochopit druhé a jejich pohnutky. Snažme se vidět věci z různých úhlů pohledu.

Jděme a staňme se tím nejlepším možným já. Pamatujte, že nejde jen o nás, ale i o naše blízké, o celý svět okolo. Svět pozná ten rozdíl, zda budeme jen jedněmi z mnoha vytvořených podle šablony průměrnosti nebo zda budeme sami sebou a budeme se dělat šťastnými tím, že budeme žít v souladu s našimi životními hodnotami a tím, že si budeme plnit své sny. Svět ten rozdíl pozná a my to potom poznáme také.

Zakončil bych to jedním veršem z Bible

A tak vám říkám: Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.  Každý, kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.

Sdílejte radost...
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *